A jsme zpět u sportovních výkonů. Protože co? Protože jinak je naše každodenní rutina vcelku nudná. V tomto vybočení z běžného rytmu, ostatně stejně jako v celé mé běhací posedlosti, má prsty kamarádka Marina. Ani nevím, jestli ji mám proklínat nebo děkovat… řekněme, že pocity jsou lehce smíšené 🙂

Na Victoria Day se tradičně kempuje. Jenže letos to už o dva měsíce dopředu začalo nespolupracujícím rezervačním systémem BC Parks. Nový systém ani Vláďa nepřekecal a nepovedlo se online zabookovat vůbec nic (možná spíš nic schůdného). Počasí zatím ani vzdáleně nereprezentovalo léto za rohem. No a taky jsem se s trenérkou domluvila, že půjdou holky závodit, že.

Bylo studené ráno, první Máj, ranní Máj byl běhání čas… nezní to až tak poeticky jako originál, co? Tak šup, šup, čtěte dál…

Ano, je nás pořád 5 hvězd, ale o tom tento článek není. Vždyť vy víte, že aktivitu tady většinou rozpoutají až krasobruslařské výkony. A nejinak tomu bude i teď – konečně se po nekonečné „covidové“ přestávce zase vracíme na závodní lední plochy.

Ve Whistleru se vyskytujeme průběžně několikrát ročně. Letní túry, výlety, procházky a zimní lyže/snowboardy. Zimní aktivity jsme od doby „Laurovské“ absolvovali vždy tak nějak na etapy. Buď všichni na lyžích a Laura někde na hlídání, nebo všichni na místě se střídáním lyžníků/hlídačů.

A je po Vánocích. Všichni jsme přejedení, přezážitkovaní a venku prší. Řekla bych, že není až tak složité uhodnout, že hlavního plánovače napadlo vypadnout do hor. Mé protesty (a doporučení Bonnie Henry) za pokračování sváteční domácí pohody byly přehlasovány a tak za vydatného sněžení a mlhy stěhujeme domácnost a kompletní sportovní vybavení 600km východně.